To, nebo ono?

19. ledna 2018 v 0:25 | Theresia Rossemari |  Deníček

Zaseknutá v minulosti



Psal se rok 2010.
Jsem holka právě v pubertě, která leží doma na posteli, kouká do stropu a sní o dospěláckém živote. Představuje si ho, sní o tom, jak by to jednou všechno mělo být, jak dokonale si to představuje.
Říká si, až mi bude --, tak budu mít hodného přítele, samozřejmě, i pěkného. Budu plánovat rodinu. Budu šťastná. S hotovou školou, skvělou prací, a znovu se opakuji, budu šťastná.

Uběhlo pár let, a ta stejná holka najednou měla všechno, co si tehdy, v roce 2010 vysnila.
Měla dokonalého přítele, a byla šťastná.
Byla schopná, pro svého partnera objetovat celý život, byla schopná říct, že je to ten "pan božský" .

Ovšem, ne každá pohádka končí větou "žili spolu šťastně až do smrti"
Někdy se stane, že přijde zrzka z fitka a život se člověku rozpadne jako domeček z karet. A co následovalo po tom? 14 dní, kdy jsem žila o vínu a cocacole. Bez jídla, pomalu bez spánku, oči opuchlé od pláče a pocit, že život nemá smysl. Žila jsem v dokonalé představě dokonalého života. Najenou jsem nedokázala žít zase ten život, který jsem měla než jsem ho poznala. Začala jsem se ve všem strašně moc plácat. Upnula jsem se na to, že nejsem dostatečně hezká, a proto mě opustil. Začala jsem hubnout, z toho důvodu na začátku vlastně vznikl i tento blog. Upnula jsem se na to, kolik vážím, upnula jsem se nato, zda mizí centimerty.
A k čemu? Jen proto, že jsem si připadala méněcenná, ošklivá, k ničemu. Stále mi něco v mé hlavě číkalo, že dokud nebudu mít dokonalou pleť, sexy postavu a dlouhé vlasy, nebudu nikdy pro nikoho dost dobrá.
A mám pravdu. Pokud nezačnu být dost dobrá sama pro sebe, nebude mě takovou vnímat ani mé okolí. Potřebuju se naučit mít ráda sebe samu. Odprostit se od toho, co bylo, a naučit se žít s tím, co je teď. Mám v hlavě milion vzpomínek, které mě nenechávají spát. Kvůli kterým se budím v noci s pláčem, a potají jím kila čokolády. Jak se ale sama v sobě rozloučit s minulostí a začít prožívat přítomnost?
Za posledních pár měsíců, od rozchodu se můj život změnil o 180° .. A místo toho, abych každý okamžik prožívala, tak každý okamžit přežívám.. Nebo se o to alespoň snažím.
To byl a stále je i důvod mé totální neaktivity tady. V hlavě miliony depresivních myšlenek. Absolutní nechuť do života. Všechna energie je vynaložena, aby to nikdo nepoznal. Celý den se směju a snažím se být všem oporou a večer pláču do polštáře. Že čas rány zahojí? Kolik ho tedy potřebuju?

__________________________________________________________________

Okey, slátanina mých myšlenek. omloucám se, ale potřebovala jsem to. Fakt moc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Baryn Baryn | Web | 19. ledna 2018 v 0:56 | Reagovat

V létě jsem si prošla tím stejným a kdybych čirou náhodou nepotkala nedávno někoho úžasného, kdo mě začal milovat taks ilně, jak jsem nikdy nepocítila, asi bych se dále mučila záchvaty vzteku, panické hrůzy, nenávisti k osttaním i sobě a přežíráním. Každý se s tím smutkem, s tou potupou a ztrátou vypořádává těžce, tak jen doufám, že se brzy té rány zahojí... ale nemyslím si, že to zahojí čas, nýbrž někdo nový, lepší, ne nějaká trapná dočasná náplast.

Dobrou noc.

2 Barbara Barbara | Web | 19. ledna 2018 v 19:33 | Reagovat

To je mi moc lito, co se stalo, čím dál tím častěji se začínám utvrzovat, že kluci jsou pro mě k ničemu, taky jsem snila a stále sním o tom, že bych mohla mít rodinu a hodného přítele, když čtu články na blozich a ohlédnu se několik měsíců zpět, říkám si stojí mi to za to, abych se trápila? Nevím zda je chyba ve mně.

3 B. B. | Web | 21. ledna 2018 v 23:57 | Reagovat

Ani nevíš, jak ti rozumím. S prvním přítelem rozchod po 4 letech a trvalo mi téměř asi 1 rok, než mě to zcela přišlo, ale velké zlepšení jsem zaznamenala asi po půl roce a už to šlo.
Teď mám po rozchodu s dalším přítelem, po třech letech a bohužel jsem v takové situaci, kdy jsem si jistá, že já za ty tři roky přítele ani neznala, jaká je to neskutečná krysa, co mi vše udělala. Sice mě to bolí, taky na něj myslím, je to už 3 měsíce a přijde mi, že je to mnohem lepší, než bylo. I když taky - dnes mám narozeniny a třeba jsem čekala, že mi napíše nějaké přání, i když ve skutečnosti se snažím tvářit, že ho nenávidím.

Neboj, rozumím ti, ale s tím, že se musíš naučit mít ráda sebe samu máš pravdu, to jsem také vždy tvrdila. Chce to čas a nic jiného, i když to bolí, ono se to úplně otupí.

4 Jajinka Jajinka | Web | 23. ledna 2018 v 14:01 | Reagovat

Z článku na mě dýchá beznaděj a je mi to líto :( Tohle je fakt svízelná situace a jediný co ti umím poradit je to, abys zkusila najít někoho komu všechny svoje pocity svěříš. Pro mě je třeba tohle hrozně těžké. Jsem hodně upřímná, lidi mají pocit, že o mě vědí snad vše. A přitom jsou věci, co nedokážu nikomu říct. Pokud ale ty taková nejsi nebo nechceš být, zkus najít někoho komu vše řekneš. Nebo nám to sem všechno napiš. Každý pocit nebo myšlenka co ti víří hlavou. Uleví se to.

5 Enny Enny | Web | 1. února 2018 v 10:02 | Reagovat

♥♥♥Ahoj♥♥♥
Máš naozaj krásny blog :)
Spriatelíme ♥♥♥

6 Kara Kara | Web | 5. února 2018 v 14:49 | Reagovat

Moc krásně napsané ♥ Je mi líto co se stalo, snad bude brzy líp!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama